Tak, a teď s pravdou ven! Kolik plastových pomocníků máte v nočním stolku? A jaký stupeň elektrického výkonu dokážou podávat? Jako sbíječka? Nebo jako váš elektrický zubní kartáček?

Tento zábavní průmysl má jako záměr prodej a zisk. To poslední, co najdete na seznamu jejich priorit, je vaše dobro. Ano, nepochybně tihle pomocníci dokážou okořenit partnerské hrátky… a stejně velikou silou je mohou zcela zničit! Impulsy, které tyto hračky vydávají, jsou prostě příliš intenzivní a dochází k přestimulování. Z toho důvodu nás pak jen těžko uspokojí běžný dotek. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu. Věřte nebo ne, muži výrazně ztrácí na sebehodnotě, když zjistí, že nikdy nepodají výkon jako tyto mašiny. A nejedna žena ztratila schopnost cítění, vnímání a prožívání pod vlivem útoku těchto vibračních terminátorů.

 Návrat k přirozenosti je to nejlepší co pro sebe můžete udělat. Jakmile okusíte intenzitu vědomého doteku, akcie „Růžového slona“ padnou. Máte chuť okusit tuto výzvu?

Kolikrát jste si už řekli: „Nebudu jako moje matka“? A kolikrát jste se přistihli, že jste úplně jako vaše matka? Nebo otec? Babička? Nemáte pocit, že čím víc usilujete o to, abyste od něčeho utekli, tím rychleji a intenzivněji to za vámi běží? Proč tomu tak je? Odpověď je jednoduchá!

 Zvířátka v lese se učí, jak nejlépe přežít. Když někde dlouhodobě není dostatek potravy, přestanou na to místo chodit. Pokud někde chodí mnoho myslivců, zvířata si najdou jiný revír. Učí se. Předávají si informace za účelem nejlepšího možného uchránění smečky. Nejinak je to i u člověka. Z generace na generaci si předáváme informace. Některé jsou užitečné po staletí, jiné byly užitečné pouze v tehdejším kontextu doby. Jenže naše nevědomí to nezohledňuje. To vnímá pouze to, že „toto našemu rodu pomohlo k přežití, tak to tak musíme dělat“. A už je úplně jedno, jestli jde o bití dětí, pití hektolitrů alkoholu v momentě, kdy nastanou partnerské neshody, shromažďování odpadků (co když se to bude hodit), nebo prostě jen strach si dovolit mluvit o sobě kladně. Toto dědictví jsme jednou dostali, a tak v něm žijeme. I přes to všechno, že dnes je to spíše kontraproduktivní, nebo dokonce škodlivé. Z nevědomé loajality totiž ani nemůžeme jednat jinak.

Takže když u sklenice vína pronesete větu „nebudu jako moje matka“, vlastně tím říkáte: „U nás něco nebylo v pořádku, hodně mi to ublížilo a teď je na čase se skutečně změnit z hlubokého nitra, něco se sebou doopravdy udělat pro budoucí generace.“